Školský systém dnes a kdysi

Autor: MILAN

Setkal jsem se na sociálních sítích s příspěvky nějaké influencerky, která uváděla, jaké výhody máte, když máte samé jedničky nebo červený diplom. Ok, tyto informace mohou být pro mnohé užitečné, pokud ty výhody chtějí. Neříkám ani půl slova. Za mě je sice smutné, že na erasmus můžete, pokud máte známky do určitého průměru, že vás některé university přijmou do určitého průměru, že dostanete stipendium do určitého průměru apod. Výhody tedy reflektují studijní výsledky. Jinými slovy, reflektují hodnocení učitelů/profesorů. Z praxe mi přijde, že řada lidí tohle vidí jako normální a říkají si: "Však co, když se snaží a je chytrý, ať jede, ať se dostane". Dobře, no. Tak se pojďme podívat na systém hodnocení vzdělávání tak, jak jej známe v České republice dnes, tedy 1 až 5, písemky, zkoušení, průměry a tak. Možná se budete divit, ale tento systém není až tak starý, jak by se mohlo zdát. V takovém podobném kabátě se začal uplatňovat počínaje Průmyslovou revolucí. Ovšem již před ní se začal rozvíjet pruský školský systém, který dbal na disciplínu, strukturu a plnění úkolů. Základy pruského školského systému byly položeny v 18. století. V roce 1763 pruský král Fridrich Veliký zavedl povinnou školní docházku pro děti od 5 do 13 let. Tento krok byl motivován snahou o disciplinovanou a loajální společnost. Vzdělávání mělo být prostředkem k šíření státní ideologie a k výchově občanů poslušných vládě. Ano, to jsou první střípky strukturovaného a standardizovaného školství. Pruský systém kladl důraz na disciplinu, organizaci a standardizaci, což byl jeden z důvodů, proč byl efektivní. Byly zaváděny strukturované učební osnovy, jednotné učebnice a vyškolení učitelé, což zajistilo, že všechny děti dostávaly stejné vzdělání. Vláda tak mohla mít kontrolu nad výchovou svých občanů.

Průmyslová revoluce, která začala koncem 18. století a naplno probíhala v 19. století, vytvořila nové potřeby ve společnosti, zejména v oblasti kvalifikované pracovní síly. Díky tomu začaly vlády (včetně Pruska) klást větší důraz na efektivní a praktické vzdělávání, které připravovalo lidi na specifické úkoly v továrnách, obchodu a administrativě. I když Prusko začalo zavádět povinnou školní docházku před průmyslovou revolucí, její rychlý rozvoj během 19. století byl silně ovlivněn požadavky průmyslové společnosti. Školy se postupně více orientovaly na výkonnost a praktičnost a méně na tradiční humanistické vzdělávání. Jelikož to nebylo tehdy pro ně podstatné a důležité. Pruský systém se stal vzorem pro další země, včetně Spojených států, Francie, Velké Británie a později Rakouska-Uherska. Tyto země přejímaly pruský model nejen kvůli jeho efektivní organizaci, ale také kvůli jeho schopnosti produkovat disciplinovanou, vzdělanou a výkonnou pracovní sílu, což bylo klíčové pro rozvoj průmyslových ekonomik. První Československá republika měla ve vzdělávání potenciál. Tento nový stát se snažil vzdělávací systém reformovat a přizpůsobit ho demokratickým hodnotám. Ovšem řada aspektů pruského modelu byla zachována, ale některé byly významně změněny. Československá vláda se snažila prosazovat rovnost ve vzdělání a rozšířit přístup ke kvalitnímu vzdělání pro všechny občany, což bylo v souladu s demokratickými hodnotami nového státu. Na rozdíl od pruského modelu, který byl často autoritativní a disciplinární, se v první republice kladl důraz na výchovu demokratických občanů a na podporu kritického myšlení. Osnovy byly přizpůsobeny tomu, aby reflektovaly potřeby nového československého státu, se zvláštním důrazem na občanskou výchovu a demokratické principy. Vedle tradičních předmětů byla posilována výuka československé historie, kultury a jazyka.

Ovšem jak jistě víme, není Československo jako Československo. Po 2. sv. válce jsme tu měli socialistickou republiku. Tento systém je charakterizován centralizací. Nejde ovšem pouze o ekonomiku, ovšem obecně centralizaci moci. To se bohužel dotklo i školského systému. Socialistické školství mělo za cíl vytvořit tzv. "nového socialistického člověka", což znamenalo výchovu občanů, kteří by byli nejen produktivními pracovníky, ale také oddanými ideály komunismu. Tato výchova měla politicko-ideologickou funkci a kladla důraz na kolektivismus, společenskou odpovědnost a práci ve prospěch státu. Kromě tradičních akademických předmětů byl kladen důraz na politickou výchovu (např. studium marxismu-leninismu) a na aktivity, které měly posilovat loajalitu k režimu, jako byla účast v pionýrských organizacích, Svazu socialistické mládeže apod. I když socialismus teoreticky prosazoval rovnost ve vzdělávání, kádrování a politická příslušnost vytvářely nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělání a kariérním příležitostem. Studenti z rodin loajálních k režimu měli často výhodnější postavení, zatímco děti z rodin označovaných za třídní nepřátele byly znevýhodňovány. Politická loajalita byla často klíčovým faktorem při přijímacích zkouškách na univerzity, při získávání stipendií a dalších výhod.

Socialistické školství kladlo značný důraz na disciplínu, a to jak ve třídě, tak ve školním prostředí obecně. Tento důraz  měl kořeny v tradici autoritativního vzdělávání, která byla do jisté míry převzata z pruského a rakouského modelu. Učitelé měli značnou autoritu a studenti byli vedeni k poslušnosti a respektu k autoritám, což připomínalo starší přístupy, jaké byly běžné během průmyslové revoluce.

Socialistické vzdělávání se řídilo ideologií kolektivismu, což znamenalo, že společnost byla nadřazena jednotlivci. Výchova byla zaměřena na formování loajálních občanů socialistického státu, kteří budou sloužit kolektivu, státu a budování socialismu. 

Takže tohle jsme měli bezprostředně před moderním školstvím. Individuální přístup k žákům, jejich osobnostní rozvoj a motivace k vlastnímu učení nebyly prioritami. Vzdělávací systém nebyl navržen tak, aby reagoval na individuální potřeby nebo osobnostní růst jednotlivců, ale spíše na to, aby studenti plnili požadavky státu. A aby stát věděl, jestli je plní, bylo třeba je hodnotit. Moderní koncepty jako osobnostní rozvoj, individuální přístup k výuce, podpora kreativity a vnitřní motivace k učení byly v socialistickém školství prakticky nepřítomné. Tyto myšlenky začaly být diskutovány a realizovány ve vzdělávacích systémech až později, zejména po pádu socialismu v roce 1989, ale to bylo v plenkách. Učební plány byly silně centralizované a standardizované, a učitelé měli málo prostoru přizpůsobit výuku individuálním potřebám nebo zájmům studentů. Klíčové bylo, aby se žáci učili předepsané látky, plnili státem stanovené cíle a odpovídali za své výkony, ale osobní motivace a růst byly druhořadé.

Toliko shrnutí historie našeho školství. Samozřejmě panují i názory, že to bylo kdysi, teď je to jiné. To není až tak úplně pravda. Naše populace je nasáklá touto historií a přenáší se generace na generaci. Nyní Vás ještě pořád učí 30 % učitelů, kteří učili i za socialismu a "budovali kolektivismus". A mladší učitelé, kteří mají třeba mezi 40 až 50 lety, ti seděli tehdy v lavicích a přijímali jejich styl výuky. A když sami poprvé vstali před třídou, jaké si myslíte, že měli zakódované učební vzorce? No ty, které byli aplikovány na nich. Protože nezažili jiný systém, jinou výuku. Takhle si to totiž pořád předáváme. Je to to samé jako v rodině. Takže je to pořád mezi námi. 

Jenže ono je to celé špatně. Od první cihly až po střechu. Od první hodiny na základní škole až po poslední přednášku na škole vysoké. Mylně se domníváme, že nás škola něco naučí. Ano, i tohle odvážné tvrzení jsem schopen zde napsat. A ještě odvážnější dám. Troufám si říct, že takových 80 % žáků/studentů škola nenaučí vůbec nic. Jednoduše naprosté nic. A taky vám to odargumentuju. Vzpomeňte si, kdo vás kdy něco v minulosti naučil. Například táta vás možná učil jezdit na kole. Teda mě ano. Věnoval se vám, držel vám sedátko, povzbuzoval vás, byl u toho, když jste dělali chyby, motivoval vás a měl tu výdrž. Byl u každého vašeho pokroku a vymýšlel, jak vás zlepšovat dál. Podobně je to, když vás máma učila doma číst, počítat apod. Takhle vypadá, když vás někdo něco naučí. 

Totiž když se snažíme někoho něco naučit, znamená to, že působíme tak, abychom u dotyčného aktivovali a posilovali mechanismy učení. Jde o habituaci, senzibilizaci, klasické a operativní podmiňování, vtiskování atd. To teď není důležité. Samozřejmě se ve školách učí, že existuje spontánní a řízení učení. To je ale jedno. U obou je třeba aktivovat a posilovat zmíněné mechanismy učení. Nic víc. Cílem je vždy osvojit nové dovednosti, znalosti nebo návyky, bez ohledu na to, zda proces probíhá přirozeně či formálně. 

No a ve škole se přesně tohle neděje. Škola je povětšinou zdrojem informací. Je to jako by někdo z letadla sypal peníze a vy je chytali. 

Bude pokračování...