Pedagogové, žijme v dnešním světě!
Autor: MILAN
Vážení profesorové pedagogických fakult,
je čas se zastavit a ptát se, zda je současný směr, kterým pedagogické vzdělávání kráčí, skutečně tím správným. Některé z největších výzev, kterým dnešní mládež čelí, jsou často ignorovány v rámci akademického prostředí, což má za následek chybějící připravenost budoucích pedagogů pro realitu školního prostředí.
Musíme se zeptat: Jsme si vědomi skutečnosti, že dnešní mládež čelí výzvám, o kterých mnozí z nás nemají ani tušení? Chápeme, že žijí ve světě, kde se mohou setkat s fenomény jako je OnlyFans, kde nezletilá děvčata sdílí erotický obsah za peníze? Víme o tom, že mnozí studenti přicházejí do školy zkouřeni marihuanou? Je vám jasné, že učební osnovy jsou sice důležité, ale nikoli klíčové?
Je nutné, abychom se zabývali metodologickými náležitostmi a formálními aspekty zpracování diplomových prací na úkor důležitějších a naléhavějších problémů? Je čas přehodnotit naše priority. Zatímco výzkum kurikulárních dokumentů a analýza zastaralých didaktických strategií je pořád v popředí vzdělávání na pedagogických fakultách, školní systém se potýká s čím dál více závažnějšími problémy.
Vyzývám vás, abyste přehodnotili, co je skutečně důležité. Musíte se oprostit od teoretického a abstraktního přístupu a přiznat, že současná realita školství je mnohem komplikovanější a náročnější, než jste si kdy mohli představit. Naše role by měla spočívat v přípravě budoucích pedagogů tak, aby byli schopni čelit skutečným výzvám, se kterými se setkají ve třídách.
Příležitost ke změně je zde a nyní. Je na nás, abychom ji využili. Je čas se probudit, otevřít oči a přijmout výzvu připravit naše studenty pro realitu dnešního školství.
Když se zamýšlíme nad hlubšími aspekty lidské existence ve světle neustálých společenských a technologických proměn, ocitáme se uprostřed rozhraní mezi tradičními koncepty lidské podstaty a novými, postmoderními názory na lidský vývoj. Často se setkáváme s argumentem, že základní povaha člověka zůstává konstantní, zatímco pouze vnější okolnosti, ve kterých žijeme - technologie, kultura, společenské struktury - se mění. Ale můžeme tento argument považovat za zcela pravdivý v kontextu dnešního vzdělávání a rozvoje mládeže?
Mladý člověk je nesporně nádherným příkladem lidské plasticity. Tato plasticita, zvláště neuroplasticita, je schopnost našeho mozku měnit svou strukturu a funkce v reakci na zkušenosti a nové informace. Historicky byla tato schopnost chápána jako adaptivní mechanismus, který umožňoval lidem přežít a prosperovat v různých prostředích a podmínkách. Avšak v dnešním světě neustále se měnících technologií a informačního přetížení může mít tato plasticita i svou stinnou stránku.
Mladí lidé dnes vyrůstají v prostředí, kde jsou doslova ponořeni do digitálního světa. Mnoho z nich stráví více času online než v reálném světě. A toto digitální prostředí neustále stimuluje jejich mozek novými informacemi, obrazy, zvuky a zkušenostmi. V kontextu neuroplasticity tedy můžeme říci, že mozky dnešní mládeže jsou neustále "přepracovávány" tímto digitálním prostředím. V rychlosti technologického pokroku, v jaké nyní žijeme, se zdá, že hranice mezi inovací a obnovou je stále více setřena. Pro současnou generaci mládeže to znamená, že právě v okamžiku, kdy se zdají být plně adaptováni na jednu technologickou novinku, je představena další, ještě sofistikovanější a náročnější. Toto neustálé přizpůsobování může mít dalekosáhlé důsledky pro kognitivní a emoční vývoj mládeže.
Vědecká literatura zdůrazňuje, že lidský mozek je vysoce adaptabilní orgán s jedinečnou schopností měnit a přizpůsobovat se novým situacím a výzvám. Avšak tato adaptabilita má své hranice. Pokud je mozek neustále vystaven novým a náročným výzvám bez dostatečného času na regeneraci a adaptaci, může to vést k přetížení a vyčerpání. V kontextu dnešní digitální kultury to znamená, že mládež může být vystavena neustálému toku informací a stimulů, což může mít za následek kognitivní a emoční přetížení.
Adaptace na jednu technologickou platformu či aplikaci může vyžadovat specifický soubor dovedností a způsobů myšlení, zatímco adaptace na jinou může vyžadovat zcela odlišný přístup. Tato neustálá potřeba adaptace může vést k pocitu nestability a nejistoty, což může mít dopad na sebevědomí a sebepojetí mladých lidí. Toto dynamické prostředí tak představuje jak příležitosti, tak výzvy. Na jedné straně může poskytnout mladým lidem příležitosti rozvíjet kritické myšlení, flexibilitu a adaptabilitu. Na druhé straně však může vyvolat pocity přetížení, úzkosti a nejistoty vůči neustále se měnícímu světu.
Zatímco digitální revoluce nabízí nesčetné příležitosti pro učení a seberozvoj, stojíme zároveň před novou a narůstající výzvou: pasivním přijímáním informací bez hlubšího zamyšlení a kritického hodnocení. Ve světle našeho dřívějšího diskurzu o neuroplasticitě a adaptabilitě mládeže je tento problém obzvlášť znepokojující. V dnešní digitální éře jsou mladí lidé zasypáni nepřetržitým proudem informací, novinek a trendů. Tento neustálý tok informací, ačkoli může poskytnout obrovský přístup k poznání, často vede k povrchnímu zpracování informací. V důsledku toho mnoho mladých lidí neprochází potřebným kritickým zkoumáním a reflexí, ale místo toho pasivně absorbuje obsah, který jim je prezentován.
Dogmaticky řečeno, tato pasivní absorpce informací bez kritického filtrování vede k obrovské ztrátě. Nedokážeme-li se kriticky ptát, co je za informacemi, které přijímáme, stáváme se zranitelnými vůči dezinformacím, povrchním trendům a manipulaci. Navíc, bez schopnosti kriticky zhodnotit informace a zvážit jejich důsledky, ztrácíme schopnost řídit vlastní myšlenkové procesy a stáváme se pouhými konzumenty v oceanu digitálního obsahu. Co je ještě znepokojující, je fakt, že mnoho mladých lidí dnes vnímá nové a moderní automaticky jako lepší a vhodnější, bez hlubšího zamyšlení nad jejich skutečnou hodnotou nebo důsledky. Tento fenomén lze nazvat "modernitním dogmatismem", kde je nové automaticky přijímáno bez ohledu na jeho podstatu, kvalitu nebo důsledky.
Ve světle narůstajícího vlivu digitální technologie na životy mladých lidí se musíme zabývat konkrétními aplikacemi a platformami, které definují jejich volný čas. Jedním z nejmarkantnějších příkladů tohoto trendu je fenomén TikTok. Tato aplikace, která umožňuje uživatelům sdílet krátká videa, často trvající jen několik vteřin, se stala jedním z hlavních zdrojů zábavy pro mnoho mladých lidí po celém světě. TikTok symbolizuje hlubší problém v našem současném kulturním kontextu: tendenci k pasivní konzumaci povrchního a často nedůležitého obsahu, jehož hlavním účelem je vyvolat okamžitý dopaminový nával. Mladí lidé ztrácejí nespočet hodin denně prohlížením a lajkováním videí, která často nemají žádnou hlubší hodnotu nebo význam.
Jistě, některá videa mohou být kreativní, vzdělávací nebo dokonce inspirativní. Nicméně je alarmující, jak mnoho obsahu je vytvořeno s jediným účelem: získat co nejvíce lajků a sledování. Videoklipy, ve kterých děvče v průběhu několika vteřin provádí povrchní a často sexuálně konotované pohyby, získávají statisíce, někdy dokonce miliony lajků. Tato obsese s okamžitým uspokojením a potřebou stálého dopaminového podnětu může mít vážné důsledky pro psychologický a emocionální vývoj mládeže. Je důležité rozpoznat, že tento trend není omezen pouze na TikTok. Většina sociálních médií se v posledních letech posunula směrem k rychlé a okamžité konzumaci obsahu. Nicméně TikTok, se svým zaměřením na ultrakrátké videoklipy, je možná nejvýraznějším příkladem tohoto trendu!
Ovšem, stojíme nyní tváří v tvář dalšímu alarmujícímu trendu, který ovlivňuje psychosociální vývoj naší mládeže: fenoménu extrémně drahých tenisek. Tento trend, kde mladiství, někdy i děti ve věku kolem 15 let, považují vlastnictví nehorázně drahé obuvi za statusový symbol, je příkladem narůstající idolatrie značek a kultu povrchního konzumu. Zaprvé je důležité poukázat na zjevnou finanční nerozvážnost tohoto trendu. V době, kdy se mnoho rodin potýká s ekonomickými výzvami, je neuvěřitelné, že mladí lidé jsou podporováni, nebo dokonce vychvalováni, za utrácení enormních sum za produkt, jehož skutečná hodnota je zlomkem prodejní ceny. Tento typ chování nejenže podporuje nezodpovědné finanční návyky, ale také nutí mladé lidi zaměřit se na materiální vlastnictví jako zdroj sebeúcty a sociálního statusu. Ještě více znepokojující je však psychologický a sociální dopad tohoto fenoménu. Mladí lidé jsou stále více pohlceni kulturou, která neúprosně rovná jejich hodnotu s jejich vlastnictvím. Tato neustálá potřeba vlastnit "to nejlepší" a "to nejdražší" může vést k toxickému prostředí, ve kterém děti a adolescenti cítí, že jejich hodnota jako jedinců je úzce spjata s tím, co nosí na nohou. Tento tlak může vést k úzkosti, nejistotě a nakonec k vážným duševním zdravotním problémům.
Je zde také naléhavý etický rozměr. Tím, že mládež dává takovou váhu materiálním statkům, jsou podkopávány etické a morální hodnoty, které by měly být v jádru jejich vývoje. Solidarita, empatie, spolupráce a skromnost jsou odsunuty na vedlejší kolej, nahrazeny povrchními symboly úspěchu.
A co škola?
Dobrá otázka. Jako pedagogové stojíme před třídou 30 dětí, kde 10 je právě takových, jak jsem je popsal, 10 na rozhraní a zbytek je třeba diametrálně odlišný. A tohle je skutečný problém. Pokud škola měla kdysi sloužit jako místo, kde se děti naučí nejenom základním znalostem, ale i univerzálním hodnotám, nyní se stává bitevním polem pro duše a myšlenky mládeže. Jak bylo předtím zmíněno, v jedné třídě můžeme pozorovat takový rozptyl postojů a hodnot, který je obrazem širší společnosti. Toto rozdělení je mnohem více než jen přechodná modla či trend – jde o hluboko zakořeněné postoje k sobě, k ostatním a k celkovému světu.
Těch 10 dětí, které jsou zcela ponořeny do kultu konzumu a povrchního hodnocení své vlastní hodnoty, jsou často nejvíce hlasité a nápadné ve své potřebě uznání. Jejich křiklavé značky a výstřední chování často přitahují pozornost, zatímco ostatní studenti mohou být zanecháni ve stínu. Dalších 10 studentů, kteří jsou na rozhraní, mohou být ještě více zmatení. Přitahováni leskem svých spolužáků a zároveň cítíci tlak na vlastní identitu a hodnoty. A pak je tu ta poslední třetina, která často zůstává neviděna a neslyšena – ti, kteří upřednostňují hlubší hodnoty, ale často se cítí izolovaní ve svém přesvědčení.
Pedagog stojí uprostřed tohoto víru s úkolem nejen vyučovat, ale také formovat charaktery a hodnoty. Je to obrovský úkol, který vyžaduje nový přístup. Místo toho, aby škola byla pouze místem předávání informací, musí se stát institucí, kde se budují mosty mezi různými skupinami studentů.
A jak toho dosáhnout? Za prvé, musíme pedagogický proces přizpůsobit tak, aby reflektoval skutečné hodnoty společnosti a nejen povrchní trendy. To znamená podporovat projekty založené na týmové práci, kde děti z různých "táborů" musejí spolupracovat, aby dosáhly společného cíle. Musíme také začlenit do osnov kurzy, které učí kritické myšlení, empatii a skromnost. Pedagogové by měli být vybaveni nástroji a metodami k rozpoznání a řešení těchto rozdílů ve třídě, a tak pomoci formovat jednotnější, soudržnější a hlavně zdravější skupinu studentů.
V dnešní době se zdá, že mnoho učitelů připomíná automatické distributory informací, aniž by přemýšleli o skutečném dopadu svých slov na žáky. Učebnice, osnovy, zkoušky - to vše se stává samozřejmostí. Ale co reálný svět za těmi školními zdmi? Jakou roli v něm hrají naši učitelé? Pokud učitel stále ještě věří, že jeho jediným úkolem je vysvětlit pohyb na nakloněné rovině nebo popsat význam ATP, je na čase, aby se probudil z letargie. Děti dnes potřebují mnohem víc. Potřebují vedení, porozumění, a co je nejdůležitější, potřebují někoho, kdo jim ukáže, jaké hodnoty jsou skutečně důležité v životě.
Učitelé mají před sebou obrovskou odpovědnost. Nejsou zde jen proto, aby naplňovali osnovy, ale aby formovali budoucí generace. Pokud se omezí pouze na suché fakty, ignorují přitom psychologický a sociální vývoj svých žáků, pak se z nich stávají právě ti bezvládní panáci.. Panáci, kteří mohou znát dějiny Jana Amose Komenského, ale nevidí paralely mezi jeho pokrokovými názory na vzdělávání a výzvami, kterým čelí dnešní společnost.
Je třeba, aby učitelé přestali být jen pasivními předávači informací a stali se aktivními členy vzdělávacího procesu. Měli by se ptát, jak mohou své žáky skutečně inspirovat, jak mohou přinášet změnu, jak mohou vytvářet lepší a silnější společnost. Pokud učitelé nechápou potřeby a výzvy svých žáků, jsou zbyteční. A je načase, aby to pochopili a začali jednat. Je čas přestat být panáčkem a stát se pravým pedagogem.
A co pedagogická fakulta?
Opět dobrá otázka. Nepopírám hodnotu náležitého akademického výzkumu, který se věnuje konkrétním oblastem vzdělávání. V databázi thesís nacházím mnoho kvalitních a propracovaných prací, které reflektují významnou akademickou snahu. Avšak musím upozornit na jedno nesmírně zásadní "ale".
Pokud nahlédneme hlouběji do obsahu těchto prací, narážíme na tendenci zacílit na detailní a často velmi uzavřené téma. Zmiňme například:
- "Výuka řemesel - projektová výuka základních řemeslných dovedností za použití metod daltonského plánu"
- "Návaznost výuky anglického jazyka z mateřských škol do škol základních - výuka slovní zásoby"
- "Výuka tématu "Tropické oblasti" v geografické gymnaziální výuce"
Ano, tyto práce mají své místo v pedagogickém výzkumu a mohou sloužit jako základ pro specifické inovace v konkrétních oborech vzdělávání. Avšak nesmíme zapomenout, že se nyní nacházíme v období, kdy mladí lidé čelí mnoha společenským tlakům a pokušením, které mohou negativně ovlivnit jejich vývoj a vzdělání. Odhadem mohu říci, že 80 % prací se zabývá nějakými specifickými inovacemi, ale pouze 20 % komplexním přístupem k výuce a intervencí.
Potřebujeme tedy více výzkumu, který se zabývá komplexními problémy mládeže. Potřebujeme analýzu, jaký vliv mají na vzdělávací proces sociální sítě, peerový tlak, či tlak moderního konzumního stylu života. Potřebujeme metody, jak efektivně zapojit mládež do výuky a jak jim pomoci rozvíjet schopnosti, které budou skutečně potřebovat v dnešním rychle se měnícím světě.
Je tedy na čase, aby se výzkum v oblasti pedagogiky a psychologie začal více orientovat na reálné výzvy a problémy současné mládeže. Aby se místo obecných konceptů zaměřil na konkrétní metody, jak s mladými lidmi pracovat a jak jim skutečně pomoci. Pokud tento trend přehlédneme, riskujeme, že většina našich akademických snah půjde vniveč a nebude mít skutečný dopad na životy mladých lidí. Práce skončí v šuplíku.
Zvažte tyto problematiky
Jiná inkluze než byste předpokládali
Inkluze? Řešíme Romy a "bílé", černé a oranžové, modré a fialové, slabé a silné, mentálně retardované a "zdravé". Inkluze je ale mnohem složitější a multidimenzionální pojem, než jak je tradičně prezentován. V moderním vzdělávacím systému se musíme zabývat různorodostí žáků nejen v oblasti vzdělávacích potřeb, ale i v sociálním, kulturním a osobnostním kontextu:
Osobnostní a sociální status: Ve třídě můžeme mít "influencery" vedle "obyčejných" žáků, což může ovlivnit dynamiku třídy. Influenceři a samozvané celebrity mohou mít na své vrstevníky větší vliv, což může vést k nerovnováze v mocenských vztazích, významu jednotlivců ve třídě a v oblasti sebevědomí a sebepojetí. Každý žák je jedinečný ve svém způsobu učení, svých schopnostech a motivaci. Výzvou je najít pedagogické metody, které berou v úvahu tuto rozmanitost, a zároveň podporují všechny žáky v dosažení jejich potenciálu.
Sociálně-kulturní dimenze: Dnešní třídy jsou komplexními mikrokosmy společnosti, kde se potkávají různé kultury, náboženství, socioekonomické pozadí a životní zkušenosti. Toto bohatství může být zdrojem obohacení, ale zároveň představuje výzvy v oblasti vzájemného porozumění, respektu a akceptace rozdílů.
Emoční a psychologická dimenze: Sociální a emocionální pohoda žáků je klíčová pro jejich akademický úspěch. Učitelé musí být schopni rozpoznat a řešit emoční a psychologické potřeby svých studentů, ať už jde o otázky sebepojetí, stres, úzkost, deprese či jiné problémy.
Pedagogická dimenze: Každý žák je jedinečný ve svém způsobu učení, svých schopnostech a motivaci. Výzvou je najít pedagogické metody, které berou v úvahu tuto rozmanitost, a zároveň podporují všechny žáky v dosažení jejich nejlepšího potenciálu.
Etická dimenze: Věnujme se etickým otázkám spojeným s inkluzí: Jak zajistit, aby každý student byl spravedlivě hodnocen? Jak se vyrovnávat s možnými konflikty mezi různými kulturními či osobnostními hodnotami? Jak podporovat respekt a porozumění v rozmanité třídě?
Inkluze v 21. století představuje výzvu v tom, jak vytvořit inkluzivní vzdělávací prostředí, které respektuje a oceňuje rozmanitost všech svých studentů. Výzvou je překonat tradiční paradigma inkluze a postavit se k výzvám, které přináší moderní, globalizovaná společnost. V této nové éře musí být inkluze chápána jako kontinuální proces hledání, adaptace a inovace, abychom lépe sloužili všem našim studentům.
Mediální multitasking: Problém současné digitální doby
Mediální multitasking je fenomén, který charakterizuje současnou dobu, kdy jednotlivci konzumují více médií najednou, například když si prohlížejí sociální sítě na mobilním telefonu zatímco sledují televizi nebo poslouchají hudbu. Tento způsob konzumace médií může mít významné dopady na kognitivní funkce, pozornost a učení.
Proč je to problém?
Rozptylená pozornost: Častý multitasking může vést k rozptýlení pozornosti a k snížení schopnosti soustředit se na jednu úlohu.
Zhoršená paměť a učení: Výzkum ukázal, že multitasking může negativně ovlivnit schopnost učení a zapamatování informací.
Emoční vyhoření: Neustálé zapojení do různých médií a technologických zařízení může vést k emočnímu vyhoření a pocitu přetížení.
Snížená produktivita: Přestože se může zdát, že multitasking vede k vyšší produktivitě, ve skutečnosti může mít opačný efekt. Dělení pozornosti mezi různými úlohami může zpomalit celkový postup a snížit kvalitu výsledků.
Proč je důležité tento problém řešit?
Optimalizace učení a vzdělávání: Aby se maximalizovala schopnost žáků učit se a zapamatovat si informace, je důležité rozumět dopadu mediálního multitaskingu na kognitivní funkce.
Emoční pohoda: Identifikace a řešení problémů spojených s mediálním multitaskingem může přispět k lepšímu emocionálnímu blahu a vyváženému životnímu stylu.
Produktivita a efektivita: Ve světě, kde je stále větší důraz kladen na produktivitu, je důležité rozumět, jak multitasking ovlivňuje naši schopnost efektivně pracovat.
Jak tento problém řešit?
Vzdělávání: Je důležité vzdělávat jak mládež, tak dospělé o dopadech mediálního multitaskingu. Kurzy a semináře zaměřené na správnou technologickou etiketu mohou být užitečné.
Technologické řešení: Vývoj softwaru nebo aplikací, které monitorují a omezují přístup k různým médiím, může být jedním z řešení.
Vědomá praxe: Zavedení technik, jako je "digitální půst" nebo stanovení konkrétních časů pro kontrolu e-mailů a sociálních médií, může pomoci omezit zvyky spojené s mediálním multitaskingu.
Psychologická intervence: Poradenství a terapie mohou nabídnout strategie pro zvládání stresu a zlepšení schopnosti soustředění.
V éře digitalizace a neustálého přístupu k informacím dochází k významným změnám ve způsobu, jakým mladí lidé interagují s okolním světem, učí se a zpracovávají informace. Někteří neurovědci a psychologové upozorňují na potenciální strukturální a funkční změny v mozku jako důsledek těchto nových způsobů interakce.
Jak digitální éra ovlivňuje mozek?
Plasticita mozku: Máme k dispozici stále více důkazů o plasticitě mozku, což je schopnost mozku měnit svou strukturu a funkci v reakci na zkušenosti. Neustálá interakce s digitálními technologiemi může způsobit adaptivní změny v oblastech mozku spojených s pozorností, zpracováním informací a rozhodováním.
Zkrácená pozornost: Existuje názor, že neustálé bomby informací mohou způsobit "fragmentaci" tradičních pozornostních mechanismů, což může vést k povrchnějšímu zpracování informací.
Změny v učebních procesech: S přístupem k okamžitým informacím může docházet k menší potřebě hlubokého zpracování nebo memorování informací, což může ovlivnit tradiční metody učení.
Jak tedy reagovat v pedagogickém kontextu?
Analýza současných kognitivních procesů: Je nezbytné pochopit, jak současné digitální prostředí ovlivňuje kognitivní procesy. To zahrnuje analýzu toho, jak studenti přemýšlejí, jak se zabývají novým obsahem a jakým způsobem integrují nové informace.
Kognitivně-behaviorální intervence: Tato forma intervence může být užitečná v posílení tradičních kognitivních dovedností, jako je soustředění, hluboké zpracování a memorování. Může také pomoci studentům rozvíjet strategie pro efektivní interakci s digitálními technologiemi, aniž by byli oběťmi jejich potenciálně rušivých aspektů.
Adaptivní vzdělávací strategie: Pedagogové mohou začít integrovat metody a techniky, které jsou přizpůsobeny kognitivním potřebám dnešních studentů. To může zahrnovat kombinaci tradičních a moderních učebních metod, které respektují a využívají jedinečné schopnosti studentů v digitálním věku.
Parasociální vztahy v éře influencerů a mikrocelebrit: dopady, důsledky a výzvy v pedagogice
Ve světě, kde se sociální média stávají hlavním prostředníkem komunikace, začínáme být svědky nové formy interpersonální interakce - parasociálních vztahů. Tento termín popisuje jednostranný vztah, kdy jedna strana - často fanoušek nebo konzument mediálního obsahu - pociťuje hluboké emoční spojení s osobou, kterou ve skutečnosti nezná, například s influencerem nebo mikrocelebritou.
Influencerství a mikrocelebritářství nejsou jen produktem technologického pokroku, ale také kulturním fenoménem. V kontextu těchto parasociálních vztahů se může zdát, že mladí lidé chápou vztahy jinak. Někdy může být obtížné rozlišovat mezi autentickým vztahem a iluzí, která je často zprostředkována skrze filtr sociálních médií. Mnohdy to může mít závažné důsledky, jak mladí lidé vnímají realitu, hodnoty a mezilidské vztahy. Vychováváni v éře, kdy se zdá, že popularita a úspěch jsou měřeny počtem sledujících a "lajků", mohou mladí lidé začít považovat povrchní a často zkonstruované vztahy za normu.
Takovýto narušený pohled na mezilidské vztahy může vést k problematickým situacím v reálném životě. Ztráta schopnosti vytvářet hluboké, smysluplné vztahy, nadměrná fixace na externí validaci nebo nedostatek kritického myšlení při interpretaci online interakcí jsou jen některé z potenciálních problémů.
Škola zde má mít klíčovou rol!. Přestože je lákavé považovat tento fenomén za výlučně negativní, je důležité pochopit jeho podstatu a hledat způsoby, jak vzdělávat studenty tak, aby se stali informovanými a kritickými konzumenty digitálního obsahu. Vzdělávání by mělo být zaměřeno na rozvoj emocionální inteligence, kritického myšlení a schopnosti rozlišovat mezi autentickými a zkonstruovanými vztahy.
Pedagogové musí být vybaveni nástroji a strategiemi, aby mohli adresovat tuto problematiku. Diskuze o hodnotách, etice a autenticitě by měly být základním kamenem kurikula. Je důležité, aby mladí lidé rozuměli, že skutečné hodnoty a mezilidské vztahy přesahují povrchnost a okamžitost digitálního světa.
V konečném důsledku je naší zodpovědností vychovávat generaci, která je schopna kriticky se dívat na svět kolem sebe, reflektovat nad svými vztahy a hodnotami, a vytvářet smysluplné mezilidské vztahy v reálném světě.
Tohle jsou skutečné problémy, které musí pedagogové řešit!