Autor: MILAN

Často se po studentech chce, aby, když použijí kvalitativní metodu, konkrétně rozhovor, podrobili výsledky kódování. Pro spoustustudentů je to noční můra. Ale ono to není tak těžké. Musím Vám ale na začátku říct důležité věci, které Vám nikdo neřekne. 

V metodologické literatuře nenajdete tvrzení, že by kódování v kvalitativním výzkumu mělo jednu závaznou a univerzální podobu. Neexistuje to. Saldaña, Patton, Strauss a Corbin jsou skutečně metodolické autority světového formátu a ve svých publikacích jasně uvádějí, že na to není jednotný protokol krok za krokem a že nikdo se nemůže nárokovat finální autoritu na nejlepší způsob takové analýzy. Dokonce píšou, že nejlepší přístup ke kódování je uvolnit se a nechat pracovat mysl a intuici (tohle Vám v českém nebo slovenském školství bohužel nikdo neřekne, dříve Vám dají po hubě nebo vám prodlouží placené školné).

Co to znamená? Znamená to, že existují doporučení, návrhy podob, ale nikdo nemůže říct, že jeho metoda je lepší než metoda někoho jiného. Důležitý je princip. Ten je samozřejmě pevný. 

1. Nejprve si celý rozhovor přečtěte

Nepospíchejte na kódy hned od první věty.
Nejdřív potřebujete vědět, o čem respondent mluví jako celekově.

Jednoduše řečeno:
Nejprve chci textu rozumět.

2. Pak si text rozdělte na menší části

Rozdělte odpovědi na kratší úseky.
Může to být jedna věta nebo část věty, pokud nese nějaký význam.

Ptejte se:
Co je tady jedna důležitá myšlenka?

Jednoduše řečeno:
Velký kus textu si rozkrájím na malé části, se kterými se dá pracovat.

3. U každé části si řekněte, co se v ní děje

Nepřemýšlejte zatím složitě.
Jen si všimněte, co člověk dělá, cítí, chce, čeho se bojí nebo jak situaci chápe.

Ptejte se:
Co se tady děje?
Co ten člověk prožívá?
Proč to dělá?

Jednoduše řečeno:
Snažím se pochopit význam krátkého úseku textu.

4. Každé části dejte krátký název

Tomu názvu říkáme kód.
Kód má být krátký a srozumitelný.

Například:

"Radši jsem nic neříkal."
→ mlčí ve skupině

"Bál jsem se, že budu vypadat hloupě."
→ bojí se ztrapnění

Jednoduše řečeno:
Ke každému kousku textu napíšu, co znamená - krátkým souslovým, které ho vystihuje. Ideálně ve formě "ON/A", tedy bojí se zptrapěně (on/a), mlčí ve skupině (on/a). Nepište "jde o mlčení...". Ne, napište mlčí, ON nebo ONA nebo ONO nebo co.

5. Na začátku raději zakódujte víc než míň

Nemusíte hned vědět, co bude nakonec nejdůležitější.
V první fázi je lepší být otevřený a označit i věci, u kterých si nejste úplně jistý/jistá.

Jednoduše řečeno:
Na začátku si nechávám širší možnosti.

6. Potom se podívejte, které kódy patří k sobě

Až budete mít víc kódů, začněte hledat podobnosti.
Některé kódy budou hovořit o strachu, jiné o přizpůsobení, jiné o vztazích ve skupině nebo o něčem jiném. Prostě hledejte kódy, které mluví o podobném problému nebo zážitku.

Například:

• bojí se ztrapnění
• mlčí ve skupině
• nechce vyčnívat

To všechno může patřit do nějaké větší skupiny, něco jako přizpůsobování se skupině

Jednoduše řečeno:

Podobné kódy dávám dohromady.

7. Vytvoř větší celek

Když už máte podobné kódy pohromadě, zkuste jedním názvem vyjádřit, co mají společné.

Například:

• mlčí ve skupině
• bojí se ztrapnění
• nechce vyčnívat

→ kategorie: obava z odmítnutí ve skupině

Jednoduše řečeno:
Z malých kódů dělám větší smysluplný celek.

8. Napište si krátkou analytickou poznámku

Na konci si jednou nebo dvěma větami napište, co podle tebe z dat vyplývá.

Například:

Analytická poznámka:
Respondent se v nové skupině nejprve drží zpátky. Nejdřív potřebuje cítit přijetí a teprve potom otevřeně říká vlastní názor.

Jednoduše řečeno:
Zapíšu si, co mi z těch kódů začíná vycházet.

Jak poznám, co je důležité

Za důležité považujte to, co vám pomáhá odpovědět na výzkumnou otázku!!!

Pomáhá si položit tyto otázky:

• Říká to něco podstatného k mému tématu?
• Ukazuje to chování, pocit, obavu, důvod nebo změnu?
• Pomůže mi to pochopit, co respondent prožívá nebo proč jedná určitým způsobem?

Jednoduše řečeno:
Důležité je to, co pomáhá porozumět zkoumanému problému.

KÓDOVAT CELÝ ROZHOVOR ODSHORA DOLŮ?

Ve většině případů se rozhovor kóduje jako jeden souvislý text, tedy postupně od začátku do konce podle významových úseků. Prostě si klidě odstraňte otázky a všechny odpovědi dejte do kupy.

Tedy:

Když má rozhovor hodně otázek, nejedete stylem
"teď zakóduji jen otázku 1 a udělám uzavřený balíček"
a pak úplně znovu otázku 2.

Spíš děláte todlencto:

1. přečtete celý rozhovor
2. jdete postupně textem
3. kódujete jednotlivé významové části odpovědí
4. stejné nebo podobné kódy pak dáváte dohromady napříč celým rozhovorem

Takže ano, kódy z různých odpovědí se nakonec dávají dohromady, pokud vyjadřují podobný význam.

V některých výzkumech může být ale vhodné seskupit odpovědi též podle jednotlivých otázek napříč všemi participanty (zkoumám u všech otázku 1 nebo to je jedno, třeba jinou). Tento postup se hodí většinou tehdy, když je rozhovor (více) strukturovaný, všichni respondenti dostávají stejné otázky a výzkumník chce porovnávat jejich odpovědi na stejná témata (nebo prostě na stejnou otázku). I v takovém případě je ale důležité neztratit celkový kontext rozhovoru. 

Jnými slovy, když znáte princip, můžete si kódování používat jak chcete, k čemu chcete. Opravdu, není to předpis, ale nějaký princip, který lze použít různě, když ten princip znáte.

Modelový příklad

Uvedu Vám tady příklad, nebude to krok po kroku číslovaně, ale ten příklad přesně splňuje to vysvětlení a postup výše. Jsou tam dě výpovědi, tedy třeba jako 2 otázky v rozhovoru. Samozřejmě jich budete mít třeba 10 nebo více. Ale všechny je pak sesypete dohromady.

Téma rozhovorů: Jak studenti prožívají první týdny na vysoké škole

Výpověď 1:
"První týdny jsem se ve škole dost ztrácel. Na semináři jsem se nechtěl ptát, abych nevypadal hloupě. Pak mi jeden spolužák ukázal, jak si vede poznámky, a to mi dost pomohlo."

Velmi jednoduché otevřené nebo počáteční kódování:

• "První týdny jsem se ve škole dost ztrácel."
  → tápe v novém prostředí
• "Na semináři jsem se nechtěl ptát"
  → zadržuje dotazy
• "abych nevypadal hloupě"
  → bojÍ se hodnocení druhými
• "jeden spolužák ukázal, jak si vede poznámky"
  → přebírá strategii od vrstevníka
• "to mi dost pomohlo"
  → nachází oporu

Tady je opravdu důležité, že kódy nejsou nějaké mechanické štítky typu "výrok 1, výrok 2". Jsou krátké a blízké datům, a hlavně zachycují, co se v té větě děje. Tohle dost dobře odpovídá Saldañově představě krátkého významového označení i Charmazové důrazu na těsné čtení malých úseků dat (Ta jména, to jsou autoři metodologických publikací).

Výpověď 2:
"Ze začátku jsem radši mlčela, protože ostatní působili hrozně sebejistě. Až když jsme si založili skupinu na chatu, začala jsem se doptávat."

První kódy:

• "Ze začátku jsem radši mlčela"
  → stahuje se do pasivity
• "ostatní působili hrozně sebejistě"
  → srovnává se s jistějšími druhými
• "ve skupině na chatu"
  → využívá bezpečnější komunikační prostor
• "začala jsem se doptávat"
  → postupně se zapojuje

Teď přichází krok, který zmínění autoři považují za opravdu klíčový. Kódy se porovnávají mezi sebou i napříč případy (prostě smíchají se všechny otázky) a hledá se, které si jsou podobné nebo se liší a které lze spojit do širšího významového celku, do nějaké zastřešující kategorie. Třeba Strauss a Corbin mluví o porovnávání a hledání variací či vzorců. Charmaz tuto činnost nazývá konstantní komparací (doslovný překlad).

Jednoduché slučování kódů do kategorií

Z obou výpovědí by šlo velmi prostě vytvořit třeba tyto kategorie (Ale taky jiné, neexistuje jedna varianta):

1. Vlastní ochrana před ztrapněním
Sem spadají kódy:

• zadržuje dotazy
• bojí se hodnocení druhými
• stahuje se do pasivity
• srovnává se s jistějšími druhými

2. Opora usnadňuje zapojení
Sem spadají kódy:

• přebírá strategii od vrstevníka
• nachází oporu
• využívá bezpečnější komunikační prostor
• postupně se zapojuje

3. Učení se novému prostředí
Sem spadají kódy:

• tápe v novém prostředí
• přebírá strategii od vrstevníka
• postupně se zapojuje

Tohle v podstatě přesně odpovídá tomu, co Saldaña popisuje jako přechod od kódů ke kategoriím a následnému přeskupování. Doslovně uvádí (todle jsem jen přeložil do čj), že některé první kódy bývají později pohlceny jinými, přejmenovány nebo přesunuty do nových kategorií. Miles, Huberman a Saldaña to zase popisují jako seskupování prvních shrnutí do menšího počtu kategorií, témat nebo konceptů. Je to ale furt dokola.  Tu myšlenku tam už určitě vidíte.

Ještě o level výš

Z těchto kategorií by pak mohl vzniknout nějaký širší tematický výrok, například:

"Vstup do nového akademického prostředí je zprvu prožíván jako nejistota a sebeochrana, která se zmírňuje díky sociální opoře a praktickým strategiím zvládání."

To už ale není kód.  Je to v podstatě taková interpretace vyšší úrovně. Právě sem kvalitativní analýza míří. Ne k hromadění jakýchsi štítků a počítání kolikrát je tam nějaký výrok, to vůbec... ale k vystižení vztahu mezi nimi. Saldaña to doslovně popisuje jako posun od prvního rozboru dat k syntéze a k "většímu obrazu". 

To je vše. Však to není tak hrozné, ne?:)