Inflace (první část)

Autor: MIROSLAV

;Že je inflace ekonomický jev, při kterém dochází k postupnému zvyšování celkové cenové hladiny zboží a služeb v ekonomice, nebo že se projevuje jako růst cenové hladiny zboží a služeb v čase a bla bla bla, to si přečtete všude, v každé zbytečné knize/učebnici makroekonomie.

Ale vraťme se někde před 89. rok. Někteří možná pamatují. Vraťme se tedy do socialismu. Dokážeme říct, jaký druh ekonomiky byl v české socialistické republice? V Československé socialistické republice fungovala centrálně plánovaná ekonomika. Tento druh ekonomiky znamená, že veškerá ekonomická aktivita, včetně výroby, distribuce a cen zboží a služeb, byla řízena a plánována státem. Co to znamená? V centrálně plánované ekonomice stát třeba rozhodoval, kolik bot je potřeba vyrobit za rok, jaký druh bot bude vyráběn, a za jakou cenu se budou prodávat. Tento plán byl vytvořený centrálními plánovacími úřady na základě údajů a cílů, které často nereflektovaly skutečné potřeby a preference lidí. Ale boty byly, někdy. V centrálně plánované ekonomice bylo také stanoveno, kolik chleba bude každý den vyrobeno, jaké bude mít složení, a za jakou cenu se bude prodávat. Pokud byl chléb levný a poptávka vysoká, ale stát neplánoval dostatečné množství, mohlo dojít k tomu, že chleba byl v obchodech nedostatek a lidé museli stát fronty, aby ho získali. Holt, špatný plán. Ale cena zůstala stejná, taky masa, mléka, másla. Ale proč? socialismus. V socialistických ekonomikách byl/je důraz kladen na sociální rovnost a stabilitu. Nízké ceny základního zboží a služeb, jako jsou potraviny, energie, bydlení a doprava, byly považovány za klíčové pro udržení sociálního smíru a zajištění základních potřeb všech obyvatel. Mimo jiné proto se vlády socialistických států snažily udržovat ceny stabilní, i když to znamenalo, že ekonomika byla méně efektivní. Jenže, každá mince má dvě strany. Zvýšení cen by mohlo vést k nespokojenosti, sociálním nepokojům a ztrátě důvěry ve vládu, která samozřejmě chce zůstat u moci.

A jak to souvisí s inflací? Zkuste si sami teď promyslet, jak to bylo za socialismu s inflací? Tímto si ověříte, jestli tomuto pojmu skutečně rozumíte. Že byla malá? Nikoliv. Tento pojem socialismus nezná. Inflace oficiálně neexistovala, protože ceny byly přísně kontrolovány státem a zůstávaly (zdánlivě) stabilní. Stát neměl důvod cenové hladiny zvyšovat a nemohl riskovat nespokojenost a porušení "pravidel" socialismu. Prostě se stanovily ceny a tečka.

Ale to, že inflace nebyla viditelná v oficiálních statistikách, neznamená, že reálně nebyla. Lidé jsou vynalézaví. Když ceny zůstávají stejné, ale kvalita zboží se zhoršuje, co to znamená? Když musíte stát ve frontě na základní potraviny nebo když některé výrobky jednoduše nejsou k dispozici, co to vypovídá o hodnotě peněz? Skutečná inflace se tedy projevovala ve skrytých formách – v nedostatku, ve snižování kvality, ve zhoršující se dostupnosti zboží, a také v černém trhu, kde se skutečná hodnota věcí projevovala mimo oficiální statistiky. Přemýšlejte o tom takto: když si za své peníze můžete koupit méně hodnotné zboží nebo musíte čekat na základní produkty dlouhé měsíce, ve skutečnosti zažíváte pokles kupní síly – což je přesně to, co inflace způsobuje. Zatímco oficiálně byla inflace v socialistickém Československu de facto neexistující, realita byla jiná. Inflace byla přítomna, jen skrytá a nevyjádřená tradičními ekonomickými ukazateli. Místo toho se projevovala v každodenních zkušenostech lidí, ve způsobu, jakým nakupovali, co si mohli dovolit a co bylo vůbec dostupné. Toto jsou reálné důkazy, že inflace, ačkoliv skrytá, byla v socialistickém systému nepopiratelně přítomná. Ale není to tím, že by chtěl stát ušetřit, že by škudlil peníze. To není ideologie socialistické republiky. Ideologie je reprezentativní stát. Úspěšný "socialista" řekne: podívejte, jak jsme "úspěšní", jak tady všechno funguje a všichni se mají "dobře".

Když tedy oficiálně neexistovala inflace, ale teď existuje, čím to je? Co je třeba k tomu, aby existovala? Trh. Jednak je přítomná nabídka. Nabízíte produkty či služby. Nejprve třeba levně. Pokud se rozkřikne, že jste dobří a máte kvalitní produkty, přilákáte více lidí. Co Vás v tuto chvíli napadne? Mohl/a bych zdražit, lidi poptávají mé výrobky a je jich hodně. Inflace ale není jen o tom, že jeden výrobek zdraží. Je to, když se zdražování stane běžným napříč celou ekonomikou. Představte si, že ceny rostou nejen u jednoho produktu, ale u většiny zboží a služeb, které lidé denně kupují – jako je jídlo, energie, doprava nebo oblečení. Tento růst cen způsobí, že vaše peníze mají nižší hodnotu, protože za stejnou částku si můžete koupit méně věcí než dřív. Inflace je tedy celkový nárůst cen, který ovlivňuje téměř všechno, co si můžete koupit.

A teď zásadní otázka. Jak se tedy z nějakého zdražení vyklube inflace, tedy zdražování napříč celou ekonomikou? Příklad: Začíná to (třeba) zdražením pšenice, základní suroviny pro výrobu chleba. Když cena pšenice vzroste, pekárny musí zaplatit více za suroviny, a aby pokryly tyto vyšší náklady, zvýší cenu chleba. Chleba se tak stane dražším nejen v pekárnách, ale i v supermarketech a obchodech, kde ho lidé denně kupují. Následně mohou restaurace, které používají chléb jako součást svých jídel, také zvýšit ceny svých pokrmů. Zákazníci tak budou muset platit více nejen za chléb, ale i za jídlo v restauracích. Tento nárůst cen se začne šířit celou ekonomikou – obchody musí zohlednit vyšší náklady na zboží a zdražit nejen chléb, ale i další produkty, které jsou na pšenici a dalších surovinách závislé. Lidé si postupně uvědomí, že jejich peníze už nestačí na to, co si mohli dříve dovolit. Začnou požadovat vyšší mzdy, aby si mohli udržet svou životní úroveň a stále si mohli dovolit základní potřeby, jako je právě chléb. Zaměstnavatelé, včetně pekáren, pak musí čelit tlaku na zvyšování mezd. Pokud mzdy skutečně zvýší, pekárny se opět ocitnou pod tlakem – musí pokrýt vyšší náklady na pracovní sílu, a proto znovu zvýší ceny chleba.

Tento proces vytváří řetězovou reakci: vyšší ceny vedou k požadavkům na vyšší mzdy, což zase vede k dalšímu zvyšování cen. A tak se zdražování šíří napříč celou ekonomikou dotýká se stále více produktů a služeb. Tento cyklus, kde se jednou spuštěné zdražování přelévá do dalších oblastí a vrací se jako další tlak na ceny, je základem inflace. Inflace tedy není jen o jednorázovém zdražení, ale o neustálém růstu cenové hladiny v důsledku této řetězové reakce, která postihuje celou ekonomiku.

Takže už nějak pojmu inflace rozumíme. A teď důležitá otázka: Je inflace zlá? Na to by se vás mohli zeptat u státnic. Ideální diplomatická odpověď by byla: Jak pro koho. Ale i to může být sporné. Představte si, že jste si před deseti lety uložili do prasátka tisícikorunu. Tehdy jste si za ni mohli koupit třeba plný nákup potravin na celý týden. Pokud by v ekonomice nebyla žádná inflace, ta tisícikoruna by dnes měla stejnou hodnotu, a mohli byste si za ni koupit to samé. Ale díky inflaci se ceny postupně zvyšují, a tak dnes ta samá tisícikoruna pokryje jen část nákupu, protože věci jsou dražší. Inflace snižuje kupní sílu peněz v čase, což nutí lidi a podniky, aby své peníze nenechávali ležet ladem, ale investovali je, utráceli, nebo jinak využívali. To udržuje ekonomiku v chodu, podporuje růst a inovace. Bez inflace by mohla být ekonomika méně dynamická, protože lidé by neměli důvod peníze utrácet nebo investovat. Inflace je tedy důležitým faktorem, který motivuje ekonomické aktivity.

Takže pojem inflace rozhodně není "zlý". Důležitá je míra inflace. Mírná inflace, která se obvykle pohybuje kolem 2 % ročně, je často považována za zdravou pro ekonomiku. Ovšem vysoká inflace, pohybující se ve dvouciferných číslech, už zdravá není. Extrémně vysoké inflaci říkáme hyperinflace. A co by se mohlo stát, kdyby byla skutečně extrémně vysoká? Ještě vyšší než v roce 2022. Třeba dvakrát vyšší. Možná to bude znít trochu jako z amerického filmu, ale je to realita.

K hyperinflaci často dochází, když vláda nebo centrální banka vytiskne velké množství peněz, které nejsou podloženy reálnou hodnotou. Představte si, že by se náhle v oběhu objevilo dvakrát tolik peněz, aniž by se změnilo množství dostupného zboží a služeb. Co by se stalo? Každý by měl více peněz, ale zboží by bylo stále stejně, a tak by se lidé začali předhánět, kdo si ho koupí. Výsledkem by bylo, že obchodníci by začali ceny zvyšovat, protože poptávka po jejich zboží by převyšovala nabídku. Když se toto stane v celém hospodářství a opakuje se to, ceny rostou stále rychleji a lidé ztrácejí důvěru v hodnotu peněz.

Vsuvka: Když říkáme, že vláda nebo centrální banka "vytiskne peníze," nemyslíme tím doslova, že se fyzicky tisknou bankovky (i když i to může být součástí). Většinou to znamená, že centrální banka vytváří nové peníze elektronicky a tyto peníze se pak dostanou do oběhu v ekonomice různými způsoby. Jedním z hlavních způsobů, jak se nové peníze dostanou do oběhu, je skrze bankovní systém. Centrální banka například může nakupovat dluhopisy nebo jiné finanční nástroje od komerčních bank. Když centrální banka nakoupí tyto dluhopisy, "zaplatí" za ně nově vytvořenými penězi. Tím se tyto peníze dostanou na účty komerčních bank, které je mohou dále půjčovat podnikům nebo jednotlivcům. Tyto nově vytvořené peníze se tak postupně dostávají do rukou lidí a firem, kteří si je půjčují od bank. Například podnik si může vzít půjčku, aby investoval do nové výrobní linky, nebo si jednotlivec vezme hypotéku na koupi domu. Takto se nové peníze dostávají do "oběhu" – lidé a firmy je začnou používat k nákupům, placení zaměstnancům, investicím atd.

Když se toto stane v celém hospodářství a opakuje se to, ceny rostou stále rychleji a lidé ztrácejí důvěru v hodnotu peněz. Nekontrolovaný růst cen může začít tím, že vláda potřebuje pokrýt své výdaje, například kvůli válce, velkým investicím nebo dluhům. Pokud si půjčí příliš mnoho peněz nebo začne tisknout nové peníze, aby pokryla své výdaje, a zároveň nepodporuje odpovídající růst ekonomiky, hodnota měny začne klesat. Lidé si všimnou, že ceny rostou, a začnou se bát, že jejich úspory ztratí hodnotu. Proto začnou rychle utrácet své peníze, aby si koupili cokoliv, co si mohou dovolit, než ceny vzrostou ještě více. Tento spěch k utrácení dále zvyšuje poptávku a tlačí ceny nahoru.

Podniky v této situaci také čelí velkým problémům. Mohou zjistit, že ceny materiálů a surovin, které potřebují k výrobě svých produktů, rostou tak rychle, že nejsou schopny udržet krok se zvyšováním svých vlastních cen. Mnoho podniků se může dostat do situace, kdy jejich náklady rostou rychleji než jejich tržby, což je může přivést k bankrotu. Dalším problémem je, že v době hyperinflace je velmi obtížné plánovat do budoucna. Jak má podnik nastavit své ceny, když neví, kolik budou materiály stát za týden nebo měsíc? Tato nejistota může vést k omezení investic a rozvoje, což dále poškozuje ekonomiku.

Jednotlivci jsou rovněž vážně postiženi. Jejich úspory rychle ztrácejí hodnotu, což může znamenat, že si za své celoživotní úspory mohou po nějaké době koupit jen málo nebo vůbec nic. Lidé mohou být nuceni pracovat více jen proto, aby udrželi krok s rostoucími náklady na základní potřeby, jako jsou potraviny a bydlení. Může to vést ke zvýšené míře chudoby a sociálním nepokojům, protože frustrace a nejistota rostou.

Pro stát je hyperinflace zničující. Výběr daní se stává neefektivním, protože daně, které jsou stanoveny na základě starých cen, už nemají žádnou reálnou hodnotu, když jsou vybrány. Stát je také nucen neustále zvyšovat platy státním zaměstnancům, aby udržel jejich životní úroveň, což však jen dále zvyšuje inflační tlaky. V extrémních případech se měna stává prakticky bezcennou a lidé přestávají používat peníze úplně, přecházejí na směnný obchod nebo na používání cizí měny. Takže tak. No, žádná sranda.

Přejděme dál, k další důležité otázce, na kterou se vás mohou u státnic zeptat. A jak se inflace vlastně měří? Jak se určuje? Jak víme, jaká je (kromě toho, že se podíváme na ČSÚ😊)

Inflace je měřena pomocí indexů, které sledují, jak se mění ceny zboží a služeb v čase. Abychom pochopili, jak se inflace měří, je důležité vědět, co se vlastně měří a jakým způsobem. Většina zemí, včetně České republiky, používá k měření inflace index spotřebitelských cen (CPI). Tento index sleduje ceny určitého "koše" zboží a služeb, které průměrná domácnost nakupuje. Tento koš zahrnuje různé položky, jako jsou potraviny, nájem, oblečení, doprava, energie a další běžné výdaje. Tyto položky jsou vybrány na základě průzkumů, které zjišťují, jaké zboží a služby lidé nejčastěji kupují a kolik za ně obvykle utrácejí. Každý měsíc se sleduje, jak se ceny těchto položek v koši mění. Pokud ceny většiny položek rostou, index spotřebitelských cen také roste, což znamená, že dochází k inflaci. Pokud ceny klesají, index klesá a mluvíme o deflaci. Tento index se vyjadřuje jako procentuální změna oproti předchozímu období, například oproti předchozímu měsíci nebo roku. Například pokud je inflace za rok 3 %, znamená to, že průměrná domácnost by musela za stejné zboží a služby, které nakoupila před rokem, zaplatit o 3 % více. Tato procenta vyjadřují, jak rychle rostou ceny v ekonomice.

Jenže určení inflace není jen o prostém sledování cen v obchodech. Za tímto procesem stojí rozsáhlý sběr dat a jejich analýza. Český statistický úřad sbírá data od tisíců prodejců po celé zemi. Tato data pak zpracovává, aby určil, jaké jsou průměrné změny cen. Je to velmi komplexní proces, protože je potřeba vzít v úvahu různé faktory, jako je sezónnost (například ceny potravin mohou kolísat v závislosti na ročním období) nebo změny v kvalitě produktů.

Dalším důležitým ukazatelem, který se používá k měření inflace, je index cen výrobců (PPI). Tento index sleduje změny cen u zboží a služeb na úrovni výrobců a velkoobchodů, tedy ještě předtím, než se dostanou k spotřebitelům. PPI může poskytnout včasné signály o budoucím vývoji inflace, protože pokud rostou náklady výrobců, je pravděpodobné, že se to časem projeví i v cenách pro konečné spotřebitele.

Když mluvíme o inflaci, často ji vyjadřujeme procentuálně, jak už jsem tu párkrát zmínil. Například inflace ve výši 3 % znamená, že průměrné ceny zboží a služeb v ekonomice vzrostly o 3 % ve srovnání s předchozím obdobím, obvykle rokem. Když mluvíme o snížení inflace, je důležité pochopit, co to skutečně znamená. Snížení inflace neznamená, že se ceny zboží a služeb snižují, ale že se zpomaluje rychlost, jakou tyto ceny rostou. Představme si, že inflace byla v loňském roce 5 % a letos klesla na 2 %. To znamená, že ceny stále rostou, ale pomaleji než dříve. Pokud například loni stál chléb 40 korun a inflace byla 5 %, letos by stál 42 korun. Když inflace klesne na 2 %, příští rok by cena chleba byla 42,84 korun. Vidíme, že cena chleba stále roste, jen ne tak rychle jako předtím. Je také důležité zdůraznit, že snížení inflace je něco jiného než deflace. Deflace znamená, že ceny skutečně klesají, což se stává mnohem méně často a může to být pro ekonomiku nebezpečné. Když tedy inflace klesá, řada lidí si mylně myslí, že to znamená zlevňování, ale ve skutečnosti to jen znamená, že růst cen zpomaluje. Deflace se značí jako záporná inflace. Pokud například slyšíme, že inflace je -2 %, znamená to, že ceny v průměru klesly o 2 % ve srovnání s předchozím obdobím. Takže místo růstu cen, jak je tomu při inflaci, deflace ukazuje na pokles cenové hladiny.

Takže když slyšíme, že inflace klesá, nemusíme se radovat, že zboží a služby budou levnější. Znamená to jen, že ceny porostou pomaleji, ale stále porostou. Tento rozdíl je klíčový pro správné pochopení toho, jak inflace ovlivňuje naše každodenní náklady a celkovou ekonomickou situaci.

U státnic by se vás také mohli zeptat, jestli znáte nějaké státy, kde někdy proběhla deflace. V tomto případě je ideální zmínit Švýcarsko. Nechci říct, že je to tam běžné, ale za posledních 15 let se dostali k mírné deflaci pětkrát. Švýcarsko má poměrně specifický přístup k inflaci a deflaci vzhledem ke své dlouhodobé politice stabilní měny a nízké inflace, která je jejich cílem. Deflace obecně není pro ekonomiku považována za pozitivní jev, protože může vést k poklesu spotřeby, zisků a investic, což může zpomalit hospodářský růst. Nicméně ve Švýcarsku byl v některých obdobích deflační tlak vnímán jako méně problémový kvůli specifikům švýcarské ekonomiky, jako je vysoká úroveň prosperity, silný frank, stabilní finanční systém, potažmo vysoké ceny. Takže problém s tím rozhodně neměli. Také v USA po roce 1920 docházelo velmi často k deflaci, a poměrně vysoké, až do roku myslím že 1955 nebo 1956. Bylo to způsobeno řadou faktorů. Například po skončení první světové války v roce 1918 se ekonomika začala postupně vracet do mírových podmínek a vedlo to k přebytku nabídky, protože výrobní kapacity, které byly dříve zaměřeny na válečnou produkci, se musely přizpůsobit mírovým účelům. Tato změna vedla ke snížení cen, protože nabídka převyšovala poptávku. Důležitým faktorem byla také zemědělská krize. Američtí farmáři čelili po válce poklesu cen zemědělských produktů, což bylo částečně způsobeno obnovením produkce v Evropě a poklesem poptávky po americkém exportu. Zemědělská krize vedla k poklesu příjmů farmářů a následnému omezení jejich schopnosti utrácet, což dále tlačilo na pokles cen v celé ekonomice. Takže tohle bude určitě stačit.

A byla někdy deflace v České republice? Ano, samozřejmě, a teoreticky by mohla hrozit i nyní. V minulosti byla nejvýraznější deflace u nás 2003–2004. Deflace je samozřejmě stejně jako inflace měřena pomocí indexu spotřebitelských cen (CPI). Např. v únoru 2003 byla meziroční inflace -0,4 %, což ukazuje, že ceny v únoru 2003 byly nižší než v únoru 2002. V srpnu 2003 byl měsíční pokles cen zase o -0,2 %.

Opět otázka. Jak by měl stát zasáhnout v případě deflace? Pokud by deflace, například -0,2 %, přetrvávala nebo se zhoršovala, stát by měl zasáhnout. Existuje několik opatření, která může stát přijmout, aby podpořil inflaci a oživil ekonomiku. Nejdříve by klasicky mohla snížit úrokové sazby (ideálně repo sazbu), což by zlevnilo půjčky a zvýšilo dostupnost úvěrů. Nízké úrokové sazby motivují lidi a firmy k půjčkám na spotřebu a investice, což zvyšuje poptávku a pomáhá zvedat ceny. Pokud jsou úrokové sazby již velmi nízké, centrální banka by mohla přistoupit k nekonvenčním opatřením, jako je kvantitativní uvolňování, tedy nákup finančních aktiv (např. státních dluhopisů), aby do ekonomiky napumpovala více peněz. Co to je? Kvantitativní uvolňování je nástroj, kterým se centrální banka snaží ovlivnit ekonomiku tím, že do ní napumpuje více peněz. Jak to funguje? Představme si to takto. Centrální banka nakupuje finanční aktiva, například státní dluhopisy, od bank a dalších finančních institucí. Když banka prodá tyto dluhopisy centrální bance, dostane za ně peníze. Pak mají banky díky tomuto prodeji více peněz na svých účtech. Tyto peníze tak mohou použít na poskytování půjček firmám a jednotlivcům. Když je v bankovním systému více peněz, úrokové sazby, tedy cena půjček, mohou klesnout. Banky se budou snažit více půjčovat, protože mají dostatek hotovosti. To znamená, že pro lidi a firmy bude levnější si půjčit peníze na investice, nákup domů, aut nebo jiného zboží. Levnější půjčky motivují lidi a firmy k tomu, aby více utráceli a investovali. Například firma může investovat do nové technologie, která zvýší její produktivitu, nebo rodina může koupit nový dům. Tím se zvyšuje poptávka po zboží a službách. Když se zvýší poptávka po zboží a službách, firmy mohou zvýšit ceny, protože je více zákazníků, kteří chtějí nakupovat. Tento nárůst cen pomáhá zvednout inflaci z negativních hodnot (deflace) na pozitivní, což je pro ekonomiku zdravější.

A teď kontra otázka. Jak by měl stát nejdříve zasáhnout v případě vysoké inflace? Co by měl udělat? Když se inflace vymkne kontrole a dosáhne vysokých hodnot, stát musí zasáhnout, aby stabilizoval ekonomiku a ochránil kupní sílu obyvatel. Prvním a nejdůležitějším krokem je zpřísnění měnové politiky, což provádí centrální banka. Ta může zvýšit úrokové sazby (repo sazba), což zdraží úvěry a ztíží přístup k penězům. Vyšší úrokové sazby odrazují spotřebitele a firmy od nadměrného půjčování a utrácení, což snižuje poptávku po zboží a službách a tím i tlak na růst cen. Současně s tím může centrální banka omezit množství peněz v oběhu, například prodejem dluhopisů. Tím se stáhne přebytečná likvidita z trhu, což také snižuje inflaci. Jinými slovy Centrální banka může snížit množství peněz, které lidé a firmy mají k dispozici, a to tak, že prodá státní dluhopisy. Když někdo koupí tyto dluhopisy, dá své peníze centrální bance, která je tím pádem "odstraní" z ekonomiky. To znamená, že lidé a firmy mají méně peněz na utrácení, což snižuje poptávku po zboží a službách. Když je menší poptávka, ceny rostou pomaleji nebo se stabilizují, což pomáhá omezit inflaci. Dalším krokem, který stát může podniknout, je fiskální politika. Může snížit veřejné výdaje nebo zvýšit daně, což sníží množství peněz, které mají lidé a firmy k dispozici. Tento krok také pomáhá snižovat poptávku a tím i tlak na ceny.

A dejme si teď závěrečnou otázku z praxe. Myslíte, že dnes je inflace na Ukrajině vysoká, nebo nízká a proč? Zkuste se zamyslet. Intuitivně by mohla řada lidí říct: samozřejmě nízká, je tam válka, všeho je málo, přece nemůže být inflace vysoká. Lidi nemají peníze, nemůže být všechno drahé. Dobře, ale inflace není nástroj, jak lidi chránit před válkou. Je to ekonomický ukazatel. Na Ukrajině je nyní inflace velmi vysoká. A proč? Je to vlastně docela jednoduché. Když je válka, je narušena ekonomika – továrny nefungují naplno, doprava je omezená, zemědělství má problémy. To všechno znamená, že se vyrábí méně zboží a potravin. A když je něčeho méně, jeho cena obvykle stoupá. Takže? Je to tradiční příklad kdy je poptávka vyšší než nabídka. Co z toho vyplývá? Že lidi to chtějí a potřebují, ale je toho málo. Jsou tedy ochotni si připlatit (v tomto případě bohužel). Navíc do toho vstupují další věci. Například ukrajinská vláda musí utrácet hodně peněz na obranu, což znamená, že do ekonomiky pumpuje více peněz, ale zboží více není. To taky tlačí ceny nahoru. A k tomu ještě připočítejme znehodnocení místní měny, což zvyšuje ceny dováženého zboží, protože za něj Ukrajinci musí platit více. Všechno to dohromady vytváří vysokou inflaci.